Přes překážky k síle: Nezlomí mě ani zlomená noha

Máte nastartováno, chodíte pravidelně cvičit, vaříte si zdravá jídla a chcete dát ještě pár kilo dolu, než začnete něco nového, než začne léto. A najednou STOP. Život vás zastaví, ani nevíte jak. Můj příběh je o tom, že jsem si v nejlepším zlomila nohu a doktoři mi řekli, máte stopku na 10 měsíců.

Obrečela jsem to. Vůbec jsem si nedovedla představit, co bude dál. Můj nabitý diář plány se rozsypal jak domeček z karet. Malý akční syn, přihlášky do školky, návrat po mateřské do práce, začátek tohoto blogu.

Co budu dělat? Jak to mám zvládnout, když skáču o berlích na jedné noze a nic si nikam nedonesu a nikam nedojdu? K tomu zaplacené fitko na dva měsíce, dovolila jsem si to z mateřské. Teď je to k ničemu. Mohla jsem něco koupit synovi.

Znáte to také? Překonávání překážek, ať už jakýchkoliv, je součástí života a zná to každá z nás. Většinou nás překážky překvapí nepřipravené. A o to je to těžší. A navíc se někdy hromadí a drží se vás jako klíště.

Já se ani nestačila vzpamatovat z toho, že mám sádru na noze a syn spadl na schody a rozsekl si čelo, má 4 stehy. Takže já do toho všeho ještě skákala po jedné noze na chirurgii se synem.

Jen pár dní předtím mě syn viděl, jak mě odváží záchranka, protože jsme byli spolu venku, on seděl v kočárku. Cestou jsem chtěla jen vyhodit odpadky a šlo to ráz na ráz. Šlápla jsem do díry a bylo to. Naštěstí byl manžel doma, zavolal záchranku a vzal si syna k sobě. Záchranáři se už děsili, co budou dělat s děckem:)

Prostě se to někdy nakupí, psychicky vás to vyčerpá a rozhodí. Hlavně pak strach o své malé ratolesti, hlavně, ať už si syn nic neudělá, protože se nemůžu hnout a být mu takovou oporou, jakou bych chtěla.

Tohle všechno se dá překonat

Já nad tím vším začala přemýšlet jinak a snažila jsem se najít PROČ.

Proč se mi to vlastně stalo? Nějaký záměr přece ten vesmír musel mít. Je fakt, že mi to docvaklo až po pár dnech. Snažila jsem se vše stihnout, zvládnout, nezastavila jsem se. Čas mi proklouzával mezi prsty a hlavně jsem se nestíhala věnovat synovi.

Tahle, i když negativní zkušenost, mi umožnila, že jsem se synem mohla strávit spoustu volného času, než začnu zase pracovat a on chodit do školky. Velmi nám to prospělo. Nebyla jsem tak nervní, unavená a protivná, jako za běžného shonu a dokázala si to užívat.

Počáteční špatná nálada a bezmoc se vytratily, měla jsem to štěstí, že jsem mohla být aspoň z počátku, než jsem nastoupila do práce, u mamky na venkově. V přírodě. Klobouk dolu, že měla moje mamka dostatek síly nám pomáhat. Velké díky.

Překážky na naší cestě dříve či později přijdou, musíme se naučit vnímat je jako výzvu, jako něco, co nás posune dál, jako příležitost pro růst. Je to těžké nebrat to, že je to něco proti nám, co nás chce zastavit, ublížit. Ale překážky nás mají něco naučit. Je tam nějaký záměr, proč se to děje. Jen na to přijít.

„Co tě nezabije, to tě posílí.“ Stará rčení mají kolikrát něco do sebe.

Já se na celou situaci musela podívat s odstupem, najít v tom něco dobrého. Co jsem se měla naučit? Zpomalit? Soustředit se na nejdůležitější věci, co v životě mám, na syna, rodinu, zdraví?

Někdy se to sype, vše najednou, ale když se mi podařilo změnit myšlení, obrátit negativum v pozitivum, tak se vše začalo měnit.

Jiný úhel pohledu někdy stačí.

Nenechte se rozhodit, nenechte zvítězit strach, nepohodlí, vystupte z komfortní zóny. Je také dobré, žádná ostuda, když pustíte emoce ven. Vybrečte se, zanadávejte si, hoďte něčím, každému se uleví po něčem jiném.

Ale pak se zastavte.

Takže, když přijdou těžké chvilky, klidně i při hubnutí, rozdýchejte to. Nádech na 5, výdech na 6, dvakrát, třikrát. Bude vám lépe.

Řekněte si „Co mi to zase brání v pokroku a proč?“ Zkuste v tom najít ty správné důvody a obraťte si to v něco, co vám má pomoci, co vás něco naučí.

Nicméně, co moje hubnutí?

Vždyť nemůžu ani cvičit. To bude katastrofa. Pomoooc, hlavně ať nepřiberu a nejlépe ať ještě zhubnu. Dá se to zařídit?

Ano, představte si, že se mi opravdu podařilo zhubnout 3 kila.

Když jsem se vzpamatovala z prvního šoku a trochu si urovnala zmatek v hlavě, tak jsem si řekla, že nedopustím, abych zase spadla do role oběti a litovala se, že stejně nemůžu nic dělat než sedět s nohou nahoře, tak si dám aspoň něco dobrého a nebudu se trestat zdravým jídlem.

Naopak.

Dávala jsem si menší porce, hodně zeleniny, ovoce, žádné „hřešení“, jak říkával můj děda. Když už se nemohu hýbat, musím si upravit jídelníček.

Cvičení horní části těla jsem také zamítla, aby se mi noha co nejlépe a co nejdříve uzdravila a dobře srostla. Jinak mi prý hrozí šrouby. Takže jsem byla omezená jen na skákání o berlích po jedné noze a to je fakt výživné 🙂. Ale hodně odpočinku s nohou nahoře, bylo pro uzdravení důležité.

Potom, co mi sundali po 5 týdnech sádru, nemohla jsem ještě chodit, měla jsem ještě 14 dní ortézu. Pak mi konečně řekli po 7 týdnech, že mám začít nohu zatěžovat. Na cvičení, běhání to zatím nebylo, tak jsem si řekla, že mám příšerné ruce a chci s tím něco udělat.

Moje 6 týdenní výzva – každý den budu cvičit 15 minut paže

Dala jsem si tedy závazek, že zkusím cvičit hlavně paže a sama jsem zvědavá, jaké tahle výzva bude mít výsledky. Zda budou viditelné změny.

Samozřejmě jsem si paže vyfotila a změřila obvod. Zatím sem nebudu psát detaily, to vám pak za týden vše ukážu v novém článku – Jak dopadla výzva.

Můžete se tady inspirovat mými amatérskými kresbičkami, kterými občas své články okořením:) Omluvte kvalitu, prostě to berte jako můj autentický projev. Patří to ke mně.

Pojďme žít s lehkostí každý den.